Kavárenská

Rok. Celý rok jsem čekal, kdy se odhodlá ji oslovit. Někdy jsem měl pocit, že to ten den už musí přijít, jindy zas, že celý příběh je jen výplod mé fantazie a ti dva si jeden druhého ani nepamatují.

Ona přišla poprvé v zimě. Vypadala nervózně a vzápětí jsem se dozvěděl, že šla po vysoké poprvé do práce. Jako velká holka, tak to tehdy řekla. Smál jsem se, ona taky a snad jí bylo o trochu líp. Na kelímek jsem jí napsal „Ema, velká holka“. Od té doby chodila každé ráno.

Tou dobou k nám Charlie chodil párkrát do týdne. Někdy sám, jindy s kolegou, který mu říkal Chuck. Vždycky jsem měl podezření, že ho vlastně nemá rád. Když začal Charlie chodit o dvacet minut dřív, mé podezření se potvrdilo. A tehdy se začal potkávat s Emou.

Prvních pár dní se nic nedělo, ale najednou jsem postřehl, že se začali zdravit. Nejprve nesměle, neobratně, později samozřejmě a hladce.

„Dobré ráno.“ Úsměv. A šel si každý po svém. Asi právě to jejich Dobré ráno mě přimělo si je zapamatovat. Bylo pečlivě vyslovené, ne takové to „bré ráno“, co slýchám tolikrát denně. Ti dva skutečně přáli tomu druhému, aby měl pěkný den.

Stěží jsem skrýval pobavený úsměv, když Charlie začal chodit denně. Když se oba rozhlíželi, jestli ten druhý už přišel. Jednou mu podala smetanu do kávy, když zásobník blíž k němu okupovala skupina dětí s kelímky horké čokolády. V ten moment jsem byl přesvědčen, že se dají do řeči, jenže on poděkoval, ona se usmála, chvíli se na sebe dívali, a pak jedno z těch dětí čokoládu upustilo. Oba nadskočili, uhnuli pohledem a odešli. Ty děti, ač netušily, co provedly, jsem měl chuť vykázat.

Potom jeden den stáli skoro za sebou ve frontě, mezi nimi jen jedna drobná paní. Ema, která stála vepředu, si ničeho nevšimla, zato Charlie byl jako na trní. Hypnotizoval fixu v mojí ruce, ale dost dobře nemohl nic vykoukat. Váhal jsem, ta část mě, která byla přesvědčená, že tohle celé je jen moje fantazie, měla ten den navrch. Ale stejně, když jsem mu připravoval kávu (s Emou si vyměnili své Dobré ráno, když kolem něj procházela k východu), jsem na jeho kelímek roztřeseným písmem napsal „Ema“. Naivně mě napadlo, že bych to ještě mohl svést na omyl. Potom jsem se sám sobě vysmál. Omyl? Stálému zákazníkovi? To určitě.

Stalo se to nejhorší, co se stát mohlo. Nevšiml si toho. Zoufale jsem se za ním díval a nadskočil jsem, když se otočil. Nechápavě se na mě podíval a já se zmohl jen na provinilý úsměv. Oči se mu rozšířily pochopením a obličej zazářil radostí. To už jsem se usmál mnohem klidněji a na jeho „Děkuju!“, které jsem neslyšel, ale odečetl z jeho úst, jsem jen kývl a den běžel dál. Jako by se nic nestalo.

Jenomže moje prosby stále nebyly vyslyšeny. Další den Ema přišla, objednala si kávu tady místo s sebou a broskvový dortík a při čekání mi vysvětlila, že si to tu musí užít, protože odjíždí na dovolenou. Maličko jsem objednávku zdržoval a zjistil, že letí na dva týdny do Maroka s rodinou. Víc jsem se vyptávat neodvážil.

Charlie stepoval ve frontě, rozhlížel se a nikde nikdo. Když se dostal až ke mně, už jsem neváhal.

„Za rohem, u stolečku,“ napověděl jsem mu, protože na ni od pultu nebylo vidět. Znejistěl a já jsem ho v duchu přemlouval, ať se kouká sebrat a jde za ní. Čtrnáctidenní pauza by mohla všechno zkazit, ale na druhou stranu bych si nedovolil mu prozradit její soukromé plány. Nicméně zoufalá situace si žádala zoufalé prostředky.

„Tady?“ zeptal jsem se. Jeho Jako obvykle bylo s sebou, ale dnes by mohl udělat výjimku. Kvůli mně. Ne?

Zaváhal, ale potom zavrtěl hlavou. „S sebou.“ Ten den za ní nešel.

Další den nepřišla. A ten další taky ne. Třetí den se na mě Charlie podíval s jasnou otázkou v očích a já zavrtěl hlavou. Co jsem mu měl říct?

„Věděl jste to,“ konstatoval. Kývl jsem.

„Jsem vůl.“ Kývl jsem.

„Přijde ještě?“ Naposledy jsem kývl a s omluvným výrazem se začal věnovat dalšímu zákazníkovi. Poděkoval a odešel s odhodlaným výrazem. Trochu se mi ulevilo, ale úplně jistý jsem si nebyl. 

Dalších pár dní bylo klidných, já jsem věděl, že zbývá ještě dobrý týden a kousek a Charlie uhodl, že tento týden se nevrátí určitě. Ten další byl horší. Od středy byl nervózní, začínal se rozhlížet a jeho pohledy ke mně byly jako pohledy dítěte, které očima postrkuje hodiny, aby už začala pohádka. V pátek jsem se od brzkého rána strachoval, jestli počítám dobře. Když jela před dvěma týdny v pátek a říkala, že je to na dva týdny, příští pondělí by už měla přijít, ne? Určitě? Snad. Věděl jsem, že Charlieho už nechci nechat bezmocně čekat, ačkoli si to maličko zasloužil. Jeho kávu jsem měl připravenou rychle na jeho tázavý pohled jsem se tentokrát povzbudivě usmál. Okamžitě se rozhlédl a nechápavě svraštil obočí, když ji nikde nenašel.

 „Dneska ještě ne,“ řekl jsem. Uklidnil se, ale naděje v jeho očích zůstala. Tak silná, že jsem se začal strachovat, aby doopravdy přišla.

Pondělí byl zvláštní den. Uvažoval jsem, jestli jsem byl jediný z nás tří, kdo nemohl dospat. Ema pravděpodobně považovala dnešek za normální „podovolenkové“ ráno. Ale co Charlie? Navzdory nedočkavosti mě i ten den přepadla spíše skeptická nálada. I kdyby se mu líbila, co když ho pošle do háje? Vždyť mohla být celou dobu jenom milá. Jistě, moje nadšené já statečně oponovalo, ale na jisto jsem nemohl říct nic.

Charlie přišel. Tvářil se normálně, ale místo aby šel rovnou do práce, se posadil na barovou stoličku a čekal. Přiznám se, že moje optimistické já v tu chvíli získalo jasnou převahu. I kdyby jí doteď byl fuk, mohla by mu přeci dát šanci, když ji osloví.

Viděl jsem, jak poklepává nohou a v očích má soustředěný výraz, ačkoli se zdálo, že vlastně nic nedělá. Byl na tom lépe než já. Já, když si v duchu nacvičuji rozhovory, většinou je to na mě jasně patrné. Jeho výraz spíš připomínal hráče pokeru s dobrou kartou. Měl silnou kombinaci a všechny karty už byly na stole. Záleželo jen na tom, co má v ruce Ema.

Znovu a znovu jsem uvažoval, co by se stalo, kdyby nepřišla. Měla ještě čas, přišel brzy, ale co když jsem se spletl? Nebo to prostě nestihne? Přišel jsem si za ně zodpovědný a zároveň úplně bezmocný.

Otevřela dveře s úsměvem na tváři, opálená, spokojená, odpočatá. Už dřív jsem si všimnul, že dovolená je na lidech vidět, ale asi jsem ji pozoroval pozorněji než ostatní zákazníky, protože mi to u ní přišlo silnější.

Rovnou jsem začal její kávu připravovat a z náhlého popudu jsem jí přidal sušenku navíc. Její úsměv se ještě o něco rozšířil, převzala si svou ranní dávku energie a otočila se ke dveřím. Charliemu povolil pokerface. Zhluboka se nadechl, vzal svou kávu a vyrazil za ní.

Pozoroval jsem je skrz výlohu tak soustředěně, že jsem málem rozlil kávu, kterou jsem připravoval pro dalšího zákazníka. Ema se nejprve tvářila zmateně, z čehož jsem usoudil, že ji oslovil jménem, které podle jejího názoru neměl znát. Cukly mi koutky, ačkoli jsem ho lehce litoval. Právě se mu rozsypal scénář, vše, co si připravil, bylo nepoužitelné.

Provinile se usmál a podal jí ruku. K mému zklamání se rychle otočili a rozešli se kamsi do města, čímž jsem pro ten den ztratil veškerý přístup k informacím.

V úterý jsem je vyhlížel s dětskou nedočkavostí, a víte co? Vánoce přišly dřív. Vešli ruku v ruce a objednali si snídani. Od té doby se to stalo zvykem.

A dnes? Dnes je velký den. Přiznám se, že jsem si vždycky přál, aby ji Charlie právě tady požádal o ruku, ale on si naprosto neoriginálně vybral pláž v Karibiku. Vážně jsem si přišel ukřivděně. Svým způsobem jsem měl pocit, že mi to dluží.

Naštěstí mě zachránila Ema. Přijdou na snídani jako obvykle, ale k jablečnému řezu dnes Charliemu přinesu také marcipánové miminko, které jsem pro ně nechal vyrobit. Myslím, že mu to hned nedojde, nicméně o to zajímavější bude jeho následná reakce. Každopádně se nemůžu dočkat.