Část 1.

Myslela na štěrk. Nikdy ho z takové blízkosti neviděla. Nikdy se na něj nedívala. Byl černý, veliký asi jako lesní borůvky a neskutečně ostrý. Zarýval se jí do tváře a byla si jistá, že ho má zadřený do kůže na boku. 

Nehýbala se. Otřesená nárazem si stěží uvědomovala své tělo. Jasně vnímala jen místa, kde kamínky pronikly oblečením a zabodávaly se jí do kůže. Silnice, na kterou tak zblízka hleděla, se zamlžila, jak soustředila všechnu svou pozornost na své končetiny. Ležela napůl na boku a napůl na břiše, s jednou paží uvězněnou pod tělem. Když znovu zaostřila před sebe, uviděla svou dlaň, pokrytou vrstvou krve. Musela ji při pádu strčit pod sebe.

Štěrk před jejíma očima zavrzal, jak ho přišlápla něčí bota. Nějaký muž na ni hystericky mluvil. Jeho hlas slyšela dobře, i když jakoby z dálky. Přemlouval ji, aby vstala. Taky si to přála, ale její tělo se tvrdohlavě nehýbalo.  

Ten člověk telefonoval. Volal sanitku. Budou se mě ptát na jméno, napadlo ji. Ve filmech se na to vždycky ptají. Úporně se snažila si na ně vzpomenout, ale její mysl tu informaci považovala za nedůležitou a nechtěla se tím zabývat. Uvědomila si však, že má v tašce doklady, kde je to napsané. Málem se naštvala. Tohle ví, ale své jméno ne? Není to spravedlivé, vztekala se.

Chvilkové rozhořčení nahradilo absurdní pobavení. Měla pocit, jako by se vrátila v čase a v jejím potlučeném, příliš velkém těle se nacházelo její šestileté já, neohrabané a rozčilené. Kdyby mohla, zadupala by nohama a začala fňukat. Vzpomněla si na první den ve školce. Hrozně se styděla, ale paní učitelka si nedala pokoj, dokud jí neřekla své jméno. Andrejka. Jmenovala se Andrejka.

Překvapilo ji, z jaké dálky slyšela houkání záchranné služby. Od chvíle, kdy ho poprvé zaslechla, to trvalo dobrou minutu, než se objevilo modré blikající světlo a přinutilo ji zavřít oči.

Je to tady, pomyslela si. Soustřeď se, tohle zvládneš. Jestli ne, budou si myslet, že máš poškozený mozek. Jestli to nezvládneš, mohli by mít dokonce pravdu.

Štěrk znovu zaskřípal, tentokrát pod několika páry nohou. Nějaký muž v oranžové bundě si k ní dřepl.

„Dobrý večer, slečno. Jak se cítíte, řeknete mi, co vás bolí?“ vyptával se. Ještě se neptal na jméno, ale přesto se pokusila odpovědět. Z otevřených úst nic nevyšlo. Muž přikývl a mávnul na někoho dalšího. Několik párů rukou ji uchopilo a pomalu přetočilo na záda. Za pár vteřin už se dívala do ostrého světla žárovky v sanitce.

„Pacientka částečně vnímá, utrpěla náraz do hlavy v čelní oblasti. Předpokládám frakturu pánevní kosti, nevidím žádné větší krvácení,“ spustil ten muž, který ji prve oslovil. Komu to asi říká, napadlo ji. Zapisuje to někdo? Říká to do vysílačky? Nebo to říká jí? Sice to pro ni byla nová informace, ale přišlo jí nepravděpodobné, aby vážně mluvil k ní.

Oslňující světlo na chvíli zakryl něčí obličej. Nerozeznala jeho rysy, po dlouhém oslnění pro ni byl úplně temný.

„Jak se jmenujete?“ zeptal se ženský hlas.

„An… drej… ka,“ dostala ze sebe a zavřela oči. Proč jen ji to nenapadlo dřív? Teď už to světlo nebylo tak ostré.