„Můžu k tobě?“
Andrea zmateně otevřela oči a v přítmí rozeznala malou holčičku, která jí od oběda dělala spolubydlící. Stála u její postele a hleděla na ni vykulenýma, vystrašenýma očima.
„Cože?“ nechápala.
„Můžu k tobě? Pod mojí postelí je bubák,“ vysvětlila, zatímco soustředěně žmoulala ploutev plyšového lachtana, kterého svírala v náručí. Andrea zaváhala. Sestry by asi neměly radost a pochybovala, že by se probudila před vizitou.
„Co tam dělá?“ zkusila to. Doufala, že ji třeba dokáže uklidnit.
„Já nevím.“ Na to Andrea odpověď neměla. Nakonec v duchu pokrčila rameny.
„No tak jo, ale pojď z druhé strany, tady mě bolí noha, jo?“ Bosé nožky doťapkaly k druhé straně postele a v tu ránu se jí pod peřinu začalo hrabat drobné tělíčko. Ruku až nad loket uvězněnou v těžké sádře si holčička odložila na její hrudník, stulila se jí pod ruku a za chvíli už nevěděla o světě. Andrea se usmála do stropu, líp se uvelebila a zavřela oči. Vlastně proč ne.
S.pisálek 