Někdo ji vzal za ruku. Chtěla pohnout hlavou, aby se na něj podívala, ale její hlava vězela v něčem, co jí v tom bránilo. Sotva pootevřela oči, musela je zavřít pevněji než předtím. To světlo. Bylo tam pořád a teď už se ani nemohla odvrátit.
Něco jí sevřelo paži. Pár vteřin čekala, nedocházelo jí, co to je. Nedokázala jasně myslet, jen vnímat. Nedokázala předvídat, musela si počkat, až se věci stanou. Konečně jí krátká pálivá bolest prozradila, že jí berou krev. Nebo dávají kapačku. Vlastně na tom příliš nezáleželo. Bolest rychle odezněla, ale tušila, že jehla nezmizela. Fascinovalo ji, jak rychle se s tím její tělo vypořádalo. To proto ji nic nebolelo? Jestli byla v sanitce, měla by přece být zraněná.
Místo bolesti se dostavil třes. Nejprve se jí roztřásly nohy. Snažila se je udržet v klidu, ale zoufale selhávala. Přehodili přes ni přikrývku, ale nezvyklý šustot jí prozradil, že se jedná o stříbrnou zahřívací deku, do jaké se balí podchlazení. Zatoužila po docela jiné, chlupaté, do které by se mohla zachumlat, přetáhnout si ji přes hlavu a utéct tak před dotěrnou zářivkou. Po chvíli však třes přeci jen ustal, a ona se konečně mohla uvolnit. Třeba ta deka přeci jen zabrala.
S.pisálek 