Část 4.

Znovu se rozhlédla, ale tentokrát ji nicota přinutila ucuknout pohledem. Teď ji děsila, všechno kolem ji děsilo. Stiskla svá kolena pevněji a položila si na ně čelo. Chtěla se ohraničit, být samostatnou uzavřenou entitou, ne součástí… toho, co ji obklopovalo.

Adam jí položil ruku kolem ramen a přitáhl ji k sobě. Napadlo ji, jestli ve skutečnosti existuje někdo, kdo vypadá jako on. Jestli si jeho podobu skutečně vymyslela, nebo to byl náhodný kolemjdoucí, na kterého už dávno zapomněla. Zvedla hlavu a podívala se na něj. On povytáhl obočí a zvědavě čekal, co z ní vypadne. Nadechla se, aby mu to vysvětlila, ale potom jen zavrtěla hlavou. Nějak se jí do toho nechtělo. Zasmál se a pohladil ji po zádech.

„Jak to děláš?“ zavrtěla užasle hlavou.

„Co?“

„Tohle. Že mě vždycky tak uklidníš,“ rozhodila rukama. Pokrčil rameny a vstal. Natáhl k ní ruce, aby i ji vytáhl do stoje  a vyrazil pryč od řeky. Andrea šla až krok za ním, nebyla si jistá, jestli ho chce do té nicoty následovat. Jemu to však očividně nedělalo starosti a než stihla protestovat, krajina kolem nich se začala rozplývat. Leknutím přibrzdila, ale Adam se na ni jen usmál.

„Zavři oči, jestli je ti to moc proti srsti. Tady o nic nezakopneš a já tě povedu,“ poradil jí a vzal její dlaň do své.  Poslechla, protože to, co neleželo před ní jí nahánělo hrůzu a v koutku duše se bála, aby se neztratila. Mohla by se v nicotě prostě rozplynout? Zmizet?

„Už je můžeš otevřít,“ uslyšela a v tu chvíli zaregistrovala slunce, které jí svítilo do očí. Volnou rukou si zastínila tvář a rozhlédla se. Byli v parku, rozlehlejším než krajina, ze které přišli, a nicota byla znatelná jen kdesi daleko vpředu. Za sebe se raději neohlížela.

Po trávě běhaly děti a štěně, jejich maminka je pozorovala z chodníku. O kus dál projížděl cyklista. Slunce, které ji oslňovalo, viselo na modré obloze a po chvíli si uvědomila, cítí i mírný vítr. Vydechla a uvolnila ramena, o kterých si doteď neuvědomovala, jak je má ztuhlá. Tohle by šlo.

Pohlédla na svého průvodce. „Co tady děláme?“ Adam ukázal na lavičku opodál. Seděla na ní stařenka, hlavu měla v dlaních a ramena se jí třásla. Andrea se zamračila. Nějak získala pocit, tady by všechno mělo být dokonalé. Zatím jí to tak připadalo.

K babičce pomalu přišel starý pán se zarmoucenou tváří. Adam ji popotáhl za ruku a vedl ji blíž.

„Počkej, to přece…“ vzpouzela se, ale on zavrtěl hlavou. „Nikdo nás nevidí. Nejsme, vzpomínáš? Jen ten pán je s námi.“

Zmateně tedy šla s ním. Ten dědeček byl na stejném místě jako oni? Ale nikdo jiný ne?

„Tohle… Tohle se vážně děje?“ vydechla.

„Ano. Tohle všechno. Začínáš se chytat,“ pochválil ji. Andrea ten pocit neměla. Ani trochu. V hlavě jí vířila tisícovka otázek.

Znovu pohlédla na dvojici na lavičce. Paní měla u nohou dvě igelitky a na lavičce vedle ní něco leželo. Andrea udělala váhavý krok blíž a spatřila, otevřené pouzdro na brýle. V něm však kromě nich byl i složený kousek papíru.

„To je dopis, který mi poslala na vojnu. Nevěděla, že jsem si to schoval,“ vysvětlil stařec na lavičce. Andree proběhlo hlavou, jestli je tady možné číst myšlenky.

„Promiňte, já,“ vyhrkla, ale nevěděla, jak pokračovat.

„To je v pořádku, děvenko. Teď už to není tajemství,“ pokrčil rameny a starostlivě pohladil paní po rameni, „teď už záleží jen na tom, aby to beze mě zvládla. Vlastně jsem rád, že ho našla.“ To jí vyrazilo dech. Vyznělo to, jako by byl mrtvý. Byly snad ty igelitky jeho věci z nemocnice? Proto měla u sebe jeho brýle? Pohlédla na Adama, ten přikývl a stiskl jí ruku. Oči se jí zamlžily a musela rychle zamrkat, aby rozehnala slzy.

Stařec zvedl ruku a natáhl prst. Přistál mu na něm motýl a on si ho chvíli prohlížel. Smutně se usmál.

„Ona miluje motýly, víte? Nic moc o nich neví, ale vždycky si s nimi na zahrádce povídá. Jednou mně řekla, že jsou to duše zesnulých a že prý jí rozumějí.“ Usmál se. Položil jí motýla na koleno a čekal, až si ho všimne. Andree přišlo zvláštní, že motýl dělal, co si dědeček přál, ale zároveň se to zdálo být správné.

Babička vzhlédla a užasle na modráska hleděla. Přestala plakat a zakryla si ústa, aby ho nevyplašila. Na vteřinu se usmála. V ten samý okamžik se jí po tvářích spustily nové slzy a ramena se jí znovu roztřásla vzlyky, ale zoufalství tentokrát vystřídalo dojetí.