Pípání budíku se jí zavrtávalo do mozku, dokud se neodhodlala vzít ho na vědomí. Otráveně zabručela a chtěla se přetočit na bok, ale někdo ji přidržel na zádech. A tohle přece nebyl její budík. Ona měla na mobilu nastavenou svou oblíbenou písničku. Polekaně otevřela oči a nechápavě hleděla do tváře svého otce, ve které se mísila úleva a bolest.
Vydechla a rozhlédla se. Zároveň si začala uvědomovat tepavou bolest v kyčli. „Au,“ hekla překvapeně. To jako by starší ženu probralo z transu.
„Vydrž, holčičko moje,“ vyhrkl a vyběhl na chodbu. Za pár okamžiků se vrátil se sestrou. Ta se usmála.
„Ale, princezna Andrejka se nám probrala,“ kývla na ni, „dobré ráno.“ Oba dva se na ni překvapeně podívali.
„Tak se nám v sanitě představila. Ptali jsme se, jak se jmenuje, a ona že Andrejka. Máš to napsané na kartě, kdyby tě to zajímalo,“ vysvětlila sestra a vesele na ni mrkla.
Andrea se pousmála, ačkoli si to nevybavovala. Cítila, jak jí červenají tváře, ale i tak byla sestře vděčná za uvolnění atmosféry.
S.pisálek 