Část 6.

Stará paní se po pár minutách zvedla, naposledy si otřela oči a odešla. Andrea se zhluboka nadechla, otřela si oči a pohlédla na Adama.

„Vida, jsi zpátky,“ prohodil a vysloužil si tím zmatený pohled.

„Na chvíli jsi zmizela, probrala ses. Neboj, časem si to začneš uvědomovat, jak se to bude zlepšovat,“ vysvětlil a povzbudivě jí stiskl rameno. Andrey se zase na chvíli zmocnila nejistota. Nicota, která ohraničovala park, jako by se znovu přiblížila.

„Jak to udělal s tím motýlem? To může?“ zeptala se, aby se rozptýlila. Adam pokrčil rameny.

„Přiznám se, že nevím. Já to neumím. Ale vojáci to dělají poměrně často. Když   třeba zalehnou granát, tak dokážou odklonit kulky letící na ty, které zachránili. Já to beru jako poslední moment spravedlnosti, aby jejich oběť nepřišla vniveč.“ Andrea se zakabonila, tohle se jí nezdálo. Znělo to příliš pohádkově.

„Nekoukej tak, nekecám,“ ohradil se Adam a dodal, „neříkám, že to můžou udělat vždycky. A nevím, jak přesně to funguje. Prostě se to občas děje.“

„Neměl bys být vševědoucí?“ popíchla ho, na oko šokovaně.

„To už bych musel být dokonalý a to ani já nemůžu,“ pokrčil rameny jako by se nechumelilo, ale nadutost neuměl ani zahrát. Jako bys k tomu měl daleko, pomyslela si, ale nahlas neřekla nic.

Po krátké procházce prázdnem se ocitli přede dveřmi. Vidina uzavřené místnosti bez výhledu do ničeho se Andree zamlouvala a nadšeně následovala Adama dovnitř. Zavřela za sebou a rozhlédla se. Stáli v malé tmavé předsíni, kterou nepoznávala. Pohlédla na své nohy a uvažovala, jestli by se neměla zout. Špínu by asi do bytu nenanosila, ale i tak. S pokrčením ramen skopla tenisky a postavila je do rohu. Adam se s ničím takovým neobtěžoval, ale její jednání ho zjevně nepřekvapilo. Pokračoval o pár kroků dál do bytu a zastavil se u pootevřených dveří, ze kterých se linul proužek světla. Zvědavě nahlédla dovnitř a sotva si uvědomila, na co se dívá, uskočila. Stála tam nahá dívka a Andrea okamžitě zčervenala. Šokovaně se podívala na Adama a ten se zasmál.

„Stydlíne. Vždyť tu nejsme.“

„Možná, ale taky tady svým způsobem jsme. A tohle je její soukromí. Taky mě lidi takhle šmírujou?“ protestovala.

„Z živých? Ne. A ty si tohle taky nebudeš pamatovat. A od nás… Uvědom si, že tady soukromí neexistuje. Tady existuje jen vědomí, svědomí, myšlenky, přání, představy, emoce… To, že je nahá, vedle toho nic neznamená.“

„O to mi taky až tolik nejde. Ale tohle,“ mávla rukou směrem k dívce, aniž na ni pohlédla, „je její soukromá chvíle. Jenom její. I kdyby byla oblečená. A já to chci respektovat.“ Popadla ho za ruku a táhla ho ke dveřím. Adam se však odmítal hnout.

„Proč to mám vidět? Není to fér, je… já nevím, prostě tady nemáme být,“ vztekala se. Nedokázala se vyjádřit, nedokázala pojmenovat, co jí tolik vadilo.

„Zranitelná, to je to slovo, které hledáš,“ napověděl jí, ačkoli se neptala.

„Tohle bys ale měla vidět,“ odpověděl tónem, který ji přinutil zaváhat. Nebyl v něm ani náznak veselí či lehkovážnosti. Otočila se zpět k němu.

„Proč? Vždyť jsi říkal, že si to stejně nebudu pamato…“ zarazila se, když přes jeho rameno zahlédla další osobu. Adam se ohlédl a zamračil se. Dívka se natáčela před zrcadlem, aby mohla prozkoumat všechny své křivky. Za ní stál kluk zhruba jejího věku a na jeho tváři tančil posměšný a znechucený výraz. Andrea na Adama šokovaně pohlédla. Zaťaté čelisti i pěsti napovídaly, se zlobí, ale v jeho očích stál především smutek.

Než stihla říct něco dalšího, nadskočila leknutím. Ten kluk se díval přímo na ně. Byl pohledný, ale z jeho pohledu ji mrazilo. Cítila, jak jí prostupuje nejistota a poprvé za svůj zvláštní pobyt tady začala uvažovat o tom, jak vypadá.

„Přišli jste se zasmát?“ zeptal se nenuceně. Andrea ze sebe překvapením nedostala odpověď, ale on na ni ani nečekal. Dívka mezitím vytáhla váhu a postavila se na ni. Kluk bez zaváhání zvedl nohu a špičkou se opřel do váhy, takže ručička poskočila o pár dílků dál. Po dívčině tváři stekla slza.

„Přestaň, ksakru!“ křikl Adam, až sebou Andrea trhla. Takový tón u něj neznala. Jejich nezvaný společník se však jen uchechtl. Při pohledu na plačící děvče se vztek zvedl i v Andree.

„Proč to děláš?“ utrhla se na něj. On se jí podíval do očí a ostrým, jedovatě lhostejným hlasem odvětil: „Protože můžu.“ Andrea se nevěřícně podívala na Adama a bezmocný vztek vepsaný v jeho tváři jí prozradil, že nelže.

„Zmetku,“ ucedil Adam a obrátil se k odchodu. Šla za ním a poprvé jí nicota, do které ze dveří vstoupili, připadala jako lepší varianta.

„Ona mě potřebuje! Ty to dobře víš!“

Vrátili se na molo, kde se setkali poprvé a nějakou dobu mlčeli. Andrea zadumaně hleděla do vody a vůbec jí nebylo do řeči. Nechtěla vědět, kdo to byl. Ani ona ani on. Jenže byla rozrušená a doufala, že nějaké odpovědi by ji mohly uklidnit. Že to třeba jenom špatně pochopila.

„Proč jsi chtěl, abych to viděla?“ zeptala se, aniž by se na něj podívala.

„Potřebovala jsi to vidět,“ povzdechl si.

„Proč? Nebudu si to pamatovat. Jak jí můžu pomoct?“ nechápala. Adam se pousmál a objal ji.

„Jí? Ona si musí pomoct sama. To měl na mysli, když říkal, že může. Ona si musí rozhodnout, jestli si pustí do hlavy někoho z nás, nebo někoho z nich.“ poslední slovo vyřkl s pohrdáním, které by v něm nikdy nehledala.

„Ale stačí málo, věř mi,“ dodal povzbudivě, při pohledu na její výraz, „stačí, aby zapochybovala o tom, co se jí snaží namluvit a někdo z nás mu nakope zadek. Zvládne to.“ Tentokrát v jeho hlase zaznělo zadostiučinění. A Andree to začalo docházet.

„Takže kdybych já zapochybovala o tobě…“ vydechla.

„Přesně. Když jsem říkal, že si to nebudeš pamatovat, asi jsem se nevyjádřil úplně přesně. Nevybavíš si to, ale tady to zůstane,“ na tváři se mu objevil úsměv plný zadostiučinění, „a já teď budu mít nespravedlivou výhodu.“

Andrea se uchechtla a zakroutila hlavou. Řekl to, jako by tohle byla dětská hra. Jako by nedělal nic zvláštního.