Během pár vteřin ji hlava bolet přestala. Zmateně pokrčila obočí a zkusmo otevřela oči. Nad sebou spatřila Adamovu tvář. Ležela na zádech na „jejich“ mole, hlavu měla opřenou o jeho nohu a cítila, jak ji víská ve vlasech.
„Stalo se to zas, viď?“ hádala a ucítila, jak sebou trhnul.
„Jsem se lek…“ zalapal po dechu a dramaticky si přitisknul dlaň na prsa, „Jo, zase jsi byla na výletě. Pamatuješ si, co bylo?“ Andrea se zkusila zamyslet a tu vzpomínku měla téměř nadosah, ale vždycky se jí vysmekla, jako kdyby zkoušela holýma rukama chytat ryby. Tak jen zavrtěla hlavou a převrátila se na bok. Dívala se teď na vodu, sledovala očima lístečky pohupující se na hladině a užívala si slunce, které hřálo jako opravdové. Po chvíli jí to však nedalo: „Už nikam nepůjdeme?“ zeptala se.
„Chceš? Mohl bych ti ukázat, jak to bylo s bubákem v koupelně,“ navrhl po krátkém zamyšlení. Andrea se musela zasmát při vzpomínce na to všechno, co byla ochotná udělat, aby se mu vyhnula.
Jako malá byla přesvědčená, že klokotavý zvuk při vypouštění vany vydává bubák. Odmítala vanu vypouštět, odmítala se sprchovat bez zátky v kanále. Obyčejně ji pro jistotu ještě přišlápla. Špunt potom musel vytáhnout někdo z rodičů, ale až když byla bezpečně za dveřmi. Sama ho začala vytahovat až ve chvíli, kdy si pozvala domů kamarádky a měla strach, že by se jí smály, kdyby přiznala, jak se sprchuje.
„Tak jo.“
Dle Andreina očekávání došli do dětského pokoje. Ocitli se v jeho středu, u jedné zdi stála postel, další byla zabraná oknem a za zády měli dveře. Byly jen přivřené a mezírkou dovnitř jako prasklina ve tmě prosvítal proužek slabého světla. V posteli ležel chlapec, Andrea mu hádala tak pět, možná šest let. Oči měl otevřené dokořán, ale nezdálo se, že by se na něco díval. Upíral je přímo před sebe, a když Andrea zahlédla, na co se jeho mysl soustředí, zježily se jí vlasy na zátylku. Za jeho zády, z mezery mezi zdí a postelí, se sunula černá kostnatá ruka, pokradmu zkoumala peřinu letmými dotyky a přibližovala se k jeho hlavě. Klučík se zachrul a povytáhl si pokrývku přes uši. Jak se pohnul, ruka se nadzvedla a pár vteřin obezřetně vyčkávala, než zmizela ve tmě pod postelí.
„Honzo, koukej spát. Zítra se ti zase nebude chtít vstávat,“ ozvalo se a Adam Andreu popotáhl blíž k oknu. Místem, kde před momentem stáli, prošla mladá žena, zřejmě Honzíkova maminka.
„Ale když…“ začalo dítě, ale maminka zavrtěla hlavou. „Tohle opakujeme večer co večer, táta se pod tu postel po pohádce koukal a nic tam není. Jenom tvoje lego a binec. A dej si tu peřinu níž, vždyť ti bude horko.“ Chlapec nešťastně pozoroval, jak mu maminka stáhla peřinu až pod ramínka. Andrea zřetelně vnímala ten závan chladného vzduchu, který se mu prohnal za krkem.
„Zaklopit očka a spát,“ nařídila maminka láskyplným hlasem, políbila syna na čelo a odešla. Trvalo jen okamžik, než se ruka objevila znovu. Poklepala chlapci na rameno a ten jako blesk zajel pod peřinu i s hlavou.
„Nemůže mu ublížit, že ne?“ zašeptala Andrea.
„Tahle? Ne. Jenom když člověku věci ze života přerostou přes hlavu, můžou se mu do hlavy dostat jiný potvůrky. Znáš ty lidi, kteří celé noci nespí, jen se děsí toho, co ten den zapomněli udělat, případně co všechno musí udělat ten následující? A ráno se probudí, nevyspalí, zmatení, nic nemůžou najít, nic není, kde to má být. To je potom docela jiný kafe.“ Andrea polkla. Tohle občas viděla u svého táty.
„A s tím se něco udělat dá?“
„Většinou stačí počkat,“ vysvětloval Adam, „jakmile přejdou řekněme uzávěrky v práci nebo zkoušky ve škole, člověk se uklidní a snadno si udělá v životě pořádek.“ Andrea přikývla, teď už trochu klidnější. Než se zeptala, co se stane, pokud se věci neuklidní, vzpomněla si na oblíbenou univerzální odpověď své kamarádky. Na to už jsou dneska doktoři, víš?
S.pisálek 