Část 9.

Zase to světlo. Podrážděně zabručela, pevněji zavřela oči a odvrátila od něj hlavu.

„Andy? Jsi vzhůru?“ Tentokrát rozpoznala hlas své maminky. „M-hm…“

„Mám to zatáhnout? Svítí ti to do očí moc?“ zeptala se starostlivě.

„Prosím,“ přikývla opatrně Andrea. Ozvalo se pár kroků a klapnutí žaluzií. Do příjemného přítmí už Andrea otevřela oči.

Než stihla znovu promluvit, zakručelo jí v břiše. Uvědomila si, jaký měla v noci hlad.

„Nemáš něco k jídlu?“ dostala ze sebe. Vysloužila si tím nadšený úsměv.

„To je skvělý, že máš chuť k jídlu, vydrž, ohřeju ti polévku.“  Vyskočila ze židle, hrábla kamsi k nohám postele, kam Andrea neviděla, a vytáhla sklenici s vývarem.

„Mám sem cestou poslat sestřičku? Bolí tě něco?“ otočila se ještě ve dveřích. To bylo poprvé, kdy Andrea pocítila… ztuhlost. A tupou bolest v boku. Jenže při jaké bolesti si měla říct o léky? Nikdy dřív v nemocnici neležela. Nakonec se rozhodla počkat, zatím se to dalo snést. Zavrtěla hlavou a okamžitě pevně sevřela oči. Hlava ji tedy bolela jak čert. Když si představila, jak takhle bude jíst, své rozhodnutí přehodnotila.

„Asi jo.“

Ačkoli si po prášcích připadala lehce oblbnutá, po jídle začala přeci jen uvažovat trochu jasněji. A s tím přicházely otázky.

 „Mami?“ ozvala se. Její maminka zvedla hlavu od knihy a čekala, co z ní vypadne.

„Co se stalo? Já akorát vím, že mě srazilo auto, ale nic víc,“ odmlčela se a na chvíli se zadívala z okna, než potichu vyslovila to, co ji trápilo nejvíc: „Byla to moje vina?“

„Trochu ano, trochu ne. Bylo mokro, řidič začal brzdit, ty jsi vyrazila přes silnici, ale klouzalo to a…“ dál už nepokračovala.  

„To si pamatuju,“ přiznala, „podívala jsem se jenom jednou, viděla jsem, že zpomaluje. Pak už jsem se nedívala.

Na to se jí dostalo jen tichého přikývnutí.

„A řidič?“ napadlo ji.

„Byl střízlivý, pokud vím. Snad jel i podle předpisů. Nic se mu nestalo, ale asi bude mít opletačky s policií.“ Když Andrea zaslechla to poslední slovo, stáhnul se jí žaludek. Maminka, jako by jí četla myšlenky, dodala: „Budou chtít mluvit i s tebou. Prý se tady zítra zastaví.“ Povzbudivě jí stiskla ruku, ale i tak se ta myšlenka Andree nelíbila. Rychlý pohled k nástěnným hodinám jí prozradil, že do zítřejšího dopoledne jí zbývalo nějakých dvacet hodin.