Poposedla po lávce, aby dosáhla špičkou do vody a poslala do vzduchu několik perliček vody. Usmála se. Než dopadly zpět na hladinu, zářily ve slunci jako malinké diamanty. Snad právě tu dočasnost na tom měla ráda. Každá kapka byla jiná, ale všechny dokonalé. A nikdy si nestihla prohlédnout všechny. Udělala to znovu.
„Pozor na vodníka,“ ozval se za ní známý hlas. Otočila se a pohlédla na kluka, který ji ze břehu pozoroval. Měl nejasné, jakoby proměnlivé rysy, a přece… Znala ho. Znala ho velmi dobře. A právě to ji zmátlo.
„Ty přece neexistuješ. Vymyslela jsem si tě,“ řekla, snad aby mu to připomněla. Jako by na to zapomněl.
„Asi ne. Ale rozhlédni se. Tady jsem doma já, to ty jsi tu na návštěvě,“ pokrčil rameny. Pohlédla do vody pod sebou a nic zvláštního neobjevila. Musela vzhlédnout a podívat se dál po proudu, aby pochopila, o čem mluví. Obzor jako by neexistoval. Prostě tam byla řeka, kolem ní louka a potom… nic. Zvědavě do nicoty hleděla, ačkoli se jí z toho maličko točila hlava. Vždycky si „nic“ představovala jako temnou prázdnotu. Ale kde nic není, nemůže být ani tma ani světlo. Ani plno, ani prázdno. Zasmála se. Lidé o tom tak moc přemýšlejí. A tady se stačí podívat.
„Co je tohle za místo?“ zeptala se po chvíli ticha a znovu nohou prohrábla vodu. Neodpověděl hned. „Těžko říct. Není to existence, jak ji znáš. Ve své podstatě nic z tohohle všeho,“ do rozmáchlého gesta zahrnul i svou maličkost, „samo o sobě není, ale ani to není úplně pravda. Jediná doopravdy skutečná věc na tomhle všem jsou následky.“
„Nerozumím,“ zabručela a ostražitě sledovala, jak si sedá vedle ní. Shodit ji do vody, to by mu bylo podobné. A pro teď ta voda byla zcela skutečná a zatraceně studená, ať si říkal, co chtěl. Když neodpovídal, rozhodla se to pro teď nechat být.
„Nikdy jsi mi neřekl, jak se jmenuješ,“ napadlo ji náhle.
„Nikdy ses nezeptala,“ zasmál se, „ale jsem Adam.“
„Ahoj Adame,“ podala mu ruku a otočila se zpět k vodě. Konečně dostala odvahu se zeptat: „A kde jsem se tu vzala?“
„Nevíš?“ podíval se na ni zkoumavě a vyčkával. S pokrčením ramen zavrtěla hlavou. Z ničeho nic jí hrudník stačila úzkost. Než odpověděl, objal ji kolem ramen.
„Srazilo tě auto. Napůl jsi nedávala pozor ty, napůl řidič. Teď jsi v sanitce.“ Roztřeseně se nadechla a na chvíli nedokázala vnímat nic než zrychlování tlukotu svého srdce. Přitáhla si kolena pod bradu a pevně si je přitiskla k hrudi, snad aby si mohla myslet, že to je důvod, proč se jí těžko dýchá.
„Neboj, princezno. Bude to dobrý.“
„Tak proč jsem tady?“ namítla nedůvěřivě.
„Někde být musíš, když nejsi tam.“
S.pisálek 