Znovu se rozhlédla, ale tentokrát ji nicota přinutila ucuknout pohledem. Teď ji děsila, všechno kolem ji děsilo. Stiskla svá kolena pevněji a položila si na ně čelo. Chtěla se ohraničit, být samostatnou uzavřenou entitou, ne součástí… toho, co ji obklopovalo.

Někdo ji vzal za ruku. Chtěla pohnout hlavou, aby se na něj podívala, ale její hlava vězela v něčem, co jí v tom bránilo. Sotva pootevřela oči, musela je zavřít pevněji než předtím. To světlo. Bylo tam pořád a teď už se ani nemohla odvrátit.

Poposedla po lávce, aby dosáhla špičkou do vody a poslala do vzduchu několik perliček vody. Usmála se. Než dopadly zpět na hladinu, zářily ve slunci jako malinké diamanty. Snad právě tu dočasnost na tom měla ráda.

Myslela na štěrk. Nikdy ho z takové blízkosti neviděla. Nikdy se na něj nedívala. Byl černý, veliký asi jako lesní borůvky a neskutečně ostrý. Zarýval se jí do tváře a byla si jistá, že ho má zadřený do kůže na boku.