„Můžu k tobě? Pod mojí postelí je bubák,“ vysvětlila, zatímco soustředěně žmoulala ploutev plyšového lachtana, kterého svírala v náručí. Andrea zaváhala. Sestry by asi neměly radost a pochybovala, že by se probudila před vizitou.

„Mám sem cestou poslat sestřičku? Bolí tě něco?“ otočila se ještě ve dveřích. To bylo poprvé, kdy Andrea pocítila… ztuhlost. A tupou bolest v boku. Jenže při jaké bolesti si měla říct o léky? Nikdy dřív v nemocnici neležela.

Zmateně pokrčila obočí a zkusmo otevřela oči. Nad sebou spatřila Adamovu tvář. Ležela na zádech na „jejich“ mole, hlavu měla opřenou o jeho nohu a cítila, jak ji víská ve vlasech.

Zavřela oči a snažila se vzpomenout si, jestli tam na druhé straně, na té bezestolku, neviděla zvonek, kterým by přivolala sestru. Něco tam určitě viselo, její víčka však ztěžkla a odmítla se znovu otevřít. Usnula dřív, než je přinutila poslouchat.

Než stihla říct něco dalšího, nadskočila leknutím. Ten kluk se díval přímo na ně. Byl pohledný, ale z jeho pohledu ji mrazilo. Cítila, jak jí prostupuje nejistota a poprvé za svůj zvláštní pobyt tady začala uvažovat o tom, jak vypadá.

Pípání budíku se jí zavrtávalo do mozku, dokud se neodhodlala vzít ho na vědomí. Otráveně zabručela a chtěla se přetočit na bok, ale někdo ji přidržel na zádech. A tohle přece nebyl její budík.

Znovu se rozhlédla, ale tentokrát ji nicota přinutila ucuknout pohledem. Teď ji děsila, všechno kolem ji děsilo. Stiskla svá kolena pevněji a položila si na ně čelo. Chtěla se ohraničit, být samostatnou uzavřenou entitou, ne součástí… toho, co ji obklopovalo.

Někdo ji vzal za ruku. Chtěla pohnout hlavou, aby se na něj podívala, ale její hlava vězela v něčem, co jí v tom bránilo. Sotva pootevřela oči, musela je zavřít pevněji než předtím. To světlo. Bylo tam pořád a teď už se ani nemohla odvrátit.

Poposedla po lávce, aby dosáhla špičkou do vody a poslala do vzduchu několik perliček vody. Usmála se. Než dopadly zpět na hladinu, zářily ve slunci jako malinké diamanty. Snad právě tu dočasnost na tom měla ráda.

Myslela na štěrk. Nikdy ho z takové blízkosti neviděla. Nikdy se na něj nedívala. Byl černý, veliký asi jako lesní borůvky a neskutečně ostrý. Zarýval se jí do tváře a byla si jistá, že ho má zadřený do kůže na boku.