Kapitola 1.

„Podívej, další draci!“ ukazovala její kamarádka nadšeně na dřevěné sochy, které zdobily vstupní bránu do areálu. Olivie neodpověděla, protože tohle zvolání slyšela za cestu od autobusu už několikrát a Alicino nadšení rozhodně nesdílela. Ano, draci kam se podíváš, povzdechla si v duchu. Tohle bude ještě zábava.

„Viděla jsi cestou tu velikánskou voliéru? Nemůžu se dočkat, až se podíváme dovnitř!“ brebentila dál, když vešly do budovy a hledaly přidělený pokoj.

Olivie si shodila batoh z ramen a až pár centimetrů nad podlahou ho zachytila, aby zbrzdila jeho pád. Měla sto chutí s ním praštit, ale její kamarádka byla na rozdíl od ní nadšená a ona jí to nechtěla kazit.

„Tebe by tam pouštět neměli. Budeš si to chtít všechno odvézt domů,“ pošťouchla ji a Alice se zasmála. „To si piš. A nebo tady rovnou zůstanu.“

Olivie se posadila na postel, skopla sandály a s úšklebkem pohlédla na svá chodidla. Cesta sem vedla po sice upravené, ale prašné cestě a na jejích nártech teď byly jasně zřetelné světlé proužky tam, kde její kůži chránily pásky bot. Všude jinde její chodidla pokrývala vrstva prachu. 

„Jdu najít umývárky, přidáš se?“ Alice zavrtěla hlavou a začala se přehrabovat ve svých věcech.

V koupelně si Olivie za pomoci trochy akrobacie umyla nohy v umyvadle a potom se o něj s dlouhým výdechem opřela, jak se snažila potlačit myšlenky na to, kde mohla touhle dobou být. Pohlédla do zrcadla a zpět se na ni díval otrávený obličej rámovaný rozcuchanými tmavými vlasy, které jako vždycky odmítly držet v culíku a padaly jí do docela hezkých, ale zamračených očí.

Další pozorování přerušilo zazvonění jejího telefonu. Vytáhla ho z kapsy, ale když zahlédla jméno volajícího, zase ho tam vrátila. Pak se konečně vrátila do pokoje a rozplácla se na postel.

Při příchodu na domluvený sraz zjistily, že „jídelna“ je poněkud nadsazený název, alespoň podle měřítek, na která byly zvyklé z univerzity. V podlouhlé místnosti byl jeden dlouhý stůl, ke kterému se s trochou dobré vůle mohlo vejít tak patnáct lidí, možná dvacet, kdyby spolu dobře vycházeli a doneslo se víc židlí. Za tenkou přepážkou se krčil kuchyňský kout a na stěnách se mačkaly desítky obrázků draků, lidí, draků s lidmi a lidí s draky. Olivie si při pohledu na ně znovu povzdechla.

Dvojice jejich spolužáků už seděla u stolu, ale než se stihli vzájemně představit, vešel do místnosti starší muž a energicky spráskl ruce.

„Výborně, všichni jsou tu včas. Zdravím vás, já jsem Viktor Nosek, vedu tuhle stanici a budu vás mít následujících čtrnáct dní vaší praxe na povel. Nemá moc smysl vám něco vykládat tady u stolu, vyrazíme se rovnou podívat, kde tu draci bydlí,“ vybídl je, a tak všichni zase vstali a vyrazili za ním.

„Naše vnitřní prostory jsou poměrně malé, určitě se tady neztratíte,“ začal Nosek cestou na dvůr. Vyšli ze dveří a všichni svorně zamžourali proti jarnímu sluníčku, které už nabíralo sílu. Olivie budovu podle uspořádání odhadovala na starý statek.

„Vlevo je zázemí, kde máme draky, kteří nemohou být venku. Zrovna teď je tam jen jedna mamina s mláďaty, ostatní se snažíme nechávat venku,“ mávl rukou k bíle omítnutému křídlu. 

„Vpravo,“ pokračoval a pokynul jim, aby ho následovali, „je špitál. Máme tam ordinaci a karanténu. Tam je teď prázdno, takže tam není nic moc k vidění, ale čeká tam na nás naše veterinářka.“ Jednoduchými dřevěnými dveřmi vstoupili do malinké předsíňky, která vedla do ordinace.

„Tady jste, říkala jsem si, kdy přijdete,“ vítala je drobná, buclatá žena.

„Vedu ti je ukázat,“ přikývl Nosek. „Mládeži, tohle je zachránkyně většiny obyvatel téhle stanice, a to zvířecích, i lidských,“ prohlásil a přehnaně dramaticky mávnul rukou. Veterinářka ho přes ni pleskla a přešla k nim, aby jim jednomu po druhém podala ruku.

„Prosím vás, hlavně se neopovažujte říkat mi jinak než Evo. Tady nejsme na univerzitě, ale na statku, tak se podle toho chovejte,“ nabádala je, ale vzápětí její výraz zpřísněl, až měla Olivie pocit, že ji někdo vyměnil.

„Jedině až budete okukovat mrňata, to pak platí nemocniční pravidla do puntíku. Jestli mi je něčím nakazíte, tak si vás podám,“ zahrozila prstem a každému upřeně pohlédla do očí, aby svá slova zdůraznila. Vzápětí, jako by vypínač cvakl podruhé, se zase smála.

„Tak se na ně vyrazíme podívat, dokud si to pamatujete, ne?“ Olivie ožila, i když musela krotit Alici, která nadšením poskakovala na místě. Mláďata čehokoli chtěla vidět vždycky, i když to nebyla ta, na která se těšila víc než rok.

Jakmile se rozmístili okolo veliké klece, Eva otevřela drobná dvířka a prostrčila dovnitř ruku. „Hubené slečny upozorňuji, že je potřeba si dávat pozor, aby se draci nepokusili kolem vás proklouznout. Pokud vaše ruka dost neucpe dvířka, musíte si pomoct druhou dlaní, jasné? Oni jsou to docela potvůrky,“ vykládala, zatímco opatrně odhákla ze stěny misku a vytáhla ji ven.

„Maminu bychom normálně krmili častěji, ale tahle nemá mléko, takže dostává běžnou dávku. Teď jí dám večeři a budu doufat, že vyleze,“ dodala s úsměvem.

„A jak teda krmíte mláďata?“ zeptala se zvědavě Alice.

„No jak, zatím z lahve, za dva týdny začneme s mletým masem a tak dále. Pojď, tady máš jednu dávku,“ mávla na ni a vytáhla z kapsy pláště dětskou lahvičku, „a támhle kolegovi podej tu druhou. Ničeho se nebojte, krmíme je každých pár hodin, ostatní si to zkusí večer.“

Veterinářka opatrně vytáhla mláďata z hnízda, vyrobeného z krabice od bot, a opatrně je svěřila Alici a klukovi, o kterém Olivie věděla, že s ním má jednu přednášku, ale jeho jméno neznala. Alice polekaně vypískla a potom se nadšeně zahihňala, když mládě dravě chňaplo po lahvi a začalo sát tak prudce, se mu vzdouval celý drobounký hrudník. Napadlo ji, jak asi vypadá krmení dráčat pralesních druhů, které byly několika násobně větší než čeští draci, bez ocasu sotva větší než kuna.

„Jak to, že jsou to savci, když jsou to v podstatě ještěrky s křídly?“ vzpomněla si na otázku, která jí vrtala hlavou už od základní školy. Odpověděl jí kluk, který neměl v náručí dráče: „Přece aby si ptakopysk nepřipadal tak divně.“

Dřív, než se jim líbilo, museli dráčata vrátit k mámě.

 „Vidím, že mláďata vás nadchla,“ oslovil je majitel, když došli k voliéře, „ale mnohem víc práce tady budete mít s dospělými. Máme tu čtyři draky, kteří tu už zůstanou a dalších devět, které se snad podaří vypustit zpět do přírody. Pokud všechno dobře půjde, tak to s jedním budeme zkoušet příští pátek nebo sobotu.“ Olivie zvědavě nakoukla dovnitř. Neviděla nic kromě stromů a keřů.

„Vidím támhle ptáka?“ zeptal se náhle jeden z jejích spolužáků.

„Dobrý postřeh…“ přikývl Nosek a nejistě se na něj zadíval.

„Michal,“ doplnil ho kluk a čekal na pokračování.

„Občas si sem vezmeme i nějakého ptáka. Tenhle frajer si nerozuměl s ostatními, tak nám ho ornitologové poslali, protože na draky si netroufne. Dávejte si na něj pozor, rád se tváří, že ta klec je jenom jeho,“ vysvětlil, zatímco otevíral první z dvojice dveří.

„Než půjdeme dovnitř,“ otočil se k nim, než je pustil druhými dovnitř „nemáme tu žádné jedovaté kousky, ale i tak buďte opatrní. Neznamená to, že nekousnou. Nechci tu první den vidět žádná zranění, jasné?“ Všichni přikývli. Olivie se ušklíbla, když zaslechla, jak si kluci mezi sebou šeptají, jestli už mu druhý den zranění vadit nebude.

Vevnitř Olivie sledovala spíš Alici než okolí. Draky nebylo snadné najít a její kamarádka o nich věděla mnohem víc. Nebyla překvapená, když Alice začala jako první nadšeně ukazovat na strom vlevo od nich.

„Dobrá práce,“ pochválil ji majitel a všichni se zastavili.

„Támhle na větvi sedí samec listnáče velkého. Vidíte, jak má spuštěný ocas? Na konci má blanku, která napodobuje listí na stromě. Když si na něj sedne hmyz, stáhne blánu kolem něj a má uloveno.“ Olivie si s úlevou pomyslela, že zas tak mimo asi není. Listnáč byl poměrně běžný druh a tohle všechno už věděla. Za rukáv ji zatahala Alice.

„Na tu blánu se ale musí pořád dívat, protože v ní nemá skoro žádný cit, aby mohl lovit vosy a tak,“ zašeptala jí do ucha a Olivie ke své předchozí myšlence trpce dodala, že tady pravděpodobně všichni vědí víc.

„Takže se vlastně honí za svým ocasem. Nesežere ho pak něco?“ odpověděla kamarádce.

„Jen někdy,“ pokrčila rameny Alice a Olivie se zasmála. Alice draky milovala a odmítala si připustit jakoukoli jejich slabinu, navzdory její očividnosti.

„Málem bych zapomněl, ještě tady máme jednoho plachého tvora. Když se podíváte vlevo, uvidíte našeho údržbáře, Petra Dvořáka. Kdybyste viděli někde něco rozbitého, řekněte to rovnou jemu,“ pokračoval Nosek a mávl muži na pozdrav.

 „Jinak ale asi moc společenský nebude,“ dodal s pokrčením ramen. Olivii napadlo, že by ho skutečně mohli považovat za místní exemplář. V šedých montérkách a kšiltovce neidentifikovatelné barvy byl téměř tak dobře maskován jako draci a pravděpodobně byl i stejně samotářský, vzhledem k tomu, že na pozdrav jen něco zabručel a hleděl si svého, aniž by zvedl hlavu.

Před večeří si Olivie s nelibostí vzpomněla na odmítnutý hovor a vyrazila na dvůr. Vytáhla telefon a po pár vteřinách už poslouchala nadšený hlas své matky.

„Ne mami, není to tady tak zlý,“ souhlasila otráveně a špičkou bezmyšlenkovitě kopala do kořene, který se rozhodl vysvobodit se z udusané hlíny.

„To jsi i na spolužáky tak protivná? Víš, že my za to nemůžeme?“ napomenula ji matka.

„Já nejsem protivná, jenom bys mohla přestat mít radost z toho, že jsem se nedostala na Borneo,“ zavrčela podrážděně.

„Víš, že mám o tebe jen strach,“ bránila se ublíženě, stejně jako několikrát předtím.

„No jo, no jo,“ vydechla Olivie a hleděla hovor co nejrychleji ukončit.

V jídelně zapnula varnou konvici a při čekání s vervou rozbíjela nudle v instantní polévce, kterou si chystala k večeři.

„Ty jim dáváš. To ti tolik vadí, že tu musíš být?“ ozvalo se za ní pobaveně. Otočila se a spatřila Michala. Zamířil k lednici a zadíval se dovnitř.

„Alice už se stihla zmínit?“ povytáhla obočí a v duchu proklela kamarádčinu upovídanost.

„Mělo to být tajemství?“ zeptal se a Olivie zavrtěla hlavou.

„Ne, jen mě nenapadlo, že je to tak zajímavé, aby to všem vykládala,“ povzdechla si.

„Kam jsi chtěla?“ pokračoval a zavřel lednici, aniž by z ní něco vyndal.

„Na Borneo k orangutanům. Zkusila jsem první poslední, aby mě tam vzali, a nevyšlo to. Proto jsem řekněme… lehce otrávená. Proti drakům jinak celkem nic nemám, akorát mě nikdy moc nebavili,“ odpověděla.

„A orangutani tě baví?“ Přikývla a usmála se.

„Mám pro ně slabost. Přijde mi úžasné, jak jsou divocí, a přitom tak podobní člověku. Když se na tebe jeden podívá, má tak chytré oči, že jenom čekáš, kdy promluví. Naprosto nedokážu pochopit, jak je někdo může zabíjet. Jak můžou kácet jejich domov,“ vysvětlovala zapáleně, zatímco si zalévala polévku.

„Tohle jsi jim řekla a oni tě nevzali?“ pozastavil se překvapeně Michal a Olivie pokrčila rameny.

„Nevzali. Nevím, co jsem udělala špatně. Ale nakonec jsem šla sem, je to podobný program a aspoň je tu Alice,“ potvrdila a nejistě sklopila pohled k jídlu, když si všimla, s jakým zájmem se na ni dívá. Neznali se, ale byl jí sympatický a z nějakého důvodu měla přesto  pocit, že jí rozumí.

„Víš, co tajemství je?“ prohodila s lehkým úsměvem a začala prohledávat šuplíky. „Že mě to tu vlastně docela zaujalo. Ale jestli tohle Alici řekneš, povím tomu divnýmu údržbáři, jak dlouho jsi do té lednice zíral, ještě ke všemu pro nic za nic,“ namířila na něj výhružně nalezenou lžíci a vyrazila ke stolu. Slyšela ho se smát a znovu otevřít lednici a její vlastní úsměv jí přiměl si uvědomit, jak dlouho už měla špatnou náladu. Zhluboka se nadechla a usoudila, že by mohla dát Šumavě šanci.