„Ale no tak, to jako nechceš jíst, nebo jak si to mám vyložit?“ zabručela, když už potřetí jen tak tak uhnula před ostrými dračími drápy. Snažila se vytáhnout misku z klece, aby ji vymyla, ale dračice ji nenechala se jí ani dotknout. Bezradně se rozhlédla po spolužácích, ale všichni byli zaneprázdněni mláďaty. Ta se jim podařilo vytáhnout snadno, protože dračice pospávala mimo hnízdo, ale misku z nějakého důvodu ostražitě bránila.
„Má na ní ocas,“ prozradila jí po letmém pohledu ošetřovatelka, která se jim u snídaně představila jako Rachel.
„Cože?“ nechápala Olivie. Ano, dračice měla špičku ocasu v misce, to souhlasilo, ale netušila, co to znamená.
„Když má na něčem ocas, přivlastňuje si to. Musíš ji odlákat,“ vysvětlila.
„Aha, děkuju,“ přikývla Olivie a zase jednou si přišla poněkud neschopná. Jak to ale měla vědět, když se o draky nikdy nezajímala? Vzala kousek masa a dlouhou pinzetou ho podržela dračici před čumákem tak, že musela udělat krok dopředu, aby se k němu dostala. Jakmile ocas z misky zmizel, opatrně se po ní natáhla a prudce ji vytáhla z klece. Fajn, tak to by bylo, pomyslela si s úlevou a šla misku naplnit.
O pár minut později pro ně přišel druhý ošetřovatel, Dominik. Měl na rameni velké balení krmiva, a aniž by ho odložil je rovnou vyzval, aby šli s ním k voliérám.
Vstoupili dovnitř a Olivie se rozhlédla, rozhodnutá tentokrát zkusit najít nějakého draka dřív, než jí ho někdo ukáže. Místo jakéhokoli okřídleného živočicha však její pohled upoutal Dominik. Pytel odložil u stromu, aby z něj mohli naplňovat jednotlivé misky a krmítka a jako stín se plížil těsně za Rachel. Do vlasů jí přitom jeden po druhém házel kuličky bodláků. Cukly jí koutky a odvrátila pohled. Byla zvědavá, jak Rachel na žertík zareaguje. Kousek za nimi dokonce spatřila na větvi spícího hnědého draka a spokojeně si připsala bod. Nespal však dlouho, za pár vteřin ho probudil překvapený výkřik Rachel.
„Počkej, to ti vrátím,“ brblala a vrhala po studentech varovné pohledy, které je vybízely, aby se jen zkusili zasmát.
Odpoledne měli chvíli volna, a tak se rozhodli začít pracovat na úkolech. Olivie s nevírou pozorovala Tomáše, jak se s nadšením probírá papírováním a bleskově vypisuje informace, které potřebovali.
„Jinak je docela normální, fakt,“ zašeptal k ní Michal, a když se po něm ohlédla, usmál se.
„Budu ti věřit,“ pokrčila na oko pochybovačně rameny a sklopila oči zpět ke svému notebooku.
„Nevíte, co se stalo před dvěma lety?“ ozval se Tomáš. Alice, která už chvíli zachmuřeně hleděla do jakési zprávy, nepřítomně odpověděla: „Přišli pytláci.“
„Máš tam o tom něco?“ zeptal se jí Michal a Alice svraštila obočí.
„Nic moc konkrétního, bohužel. Zrovna se to snažím najít,“ zamumlala s pohledem upřeným do textu. Zatímco ostatní dumali nad svými částmi práce, Olivie se zvedla a vyšla na dvůr. Na lavičce uviděla Rachel s Dominikem a po krátkém zaváhání vyrazila k nim.
„Potřebuješ něco?“ otočila se k ní Rachel s tázavým pohledem.
„Dostali jsme se k pytlákům, nemohli byste nám o tom něco říct? V papírech od majitele toho moc není,“ vysvětlila. Ošetřovatelé na sebe pohlédli a po němém rozhovoru, ze kterého byla Olivie krapet nesvá, Dominik přikývl a vstal.
„Vrhneme se na to.“
O chvíli později už seděl s nimi ve společenské místnosti, s kouřící kávou před sebou.
„Tak tři roky zpátky,“ začal, „tady pracoval jen Viktor, Eva a já. Na trvalo jsme tu měli jen dva draky a takových pět na návštěvě. Jenže potom sem z jihu přitáhli ten nechutný trend. Začalo to někde v Portugalsku, někdo vymyslel, že chytí draka, ustříhne mu blánu z křídel a vyrobí svojí holce prádélko.“ Sáhl do kapsy a vytáhl tmavě zelený smotek čehosi, co po rozmotání připomínalo horní díl plavek. Všichni se zaraženě dívali na to, co kdysi bývalo dračími křídly. Olivie si vzpomněla na dva z draků, kteří žili ve voliéře. Oběma chyběla většina blány v křídlech. Přejel jí mráz po zádech a odvrátila pohled.
„Bohužel se to rozšířilo a na černém trhu se teď za to platí neskutečné peníze. A lidé jsou ochotní chytat draky i přes riziko vězení.“
„A jak se tomu bráníte?“ zajímala se Alice.
„Po národním parku je rozmístěná spousta kamer. Nejvíc je ale potřeba co nejčastěji procházet lesy a hledat pasti. Díky tomu jsme často schopni draky vyprostit dřív, než je tam najdou pytláci. Proto musel Viktor přijmout Rachel a Petra Dvořáka. Díky tomu můžou dva lidé procházet les a dva tu s Evou obstarávají stanici.“
„Potkali jste někdy ty pytláky?“ zajímalo Tomáše a Dominik se uchechtl.
„Ne. A chodíme na obchůzky jen přes den, kdy bychom je potkat neměli. Jsou to nebezpeční lidé,“ řekl s náznakem varování v hlase a až po chvíli pokračoval: „Navíc kdyby se dostali Viktorovi pod ruku, tak by ho potom zavřeli a stanice by šla do kopru.“ Všichni se zasmáli, vděční za uvolnění atmosféry, a ještě chvíli tiše seděli, aby si srovnali nové informace v hlavě.
„Proč jsme o tom ještě neslyšeli? O jiných ohrožených zvířatech se dost mluví,“ napadlo Olivii.
„O tom se specialisté dost dohadují. Zatím se to ale drží víceméně pod pokličkou, protože spousta lidí má strach, že by to jen podpořilo poptávku.“
„Lidi jsou prasata,“ utrousila Alice a Dominik se zasmál.
„Na tom se shodneme.“ S tím se zvedl a než odešel, řekl jim: „Zítra ráno vstaňte včas, hned ráno poklidíme, nakrmíme a potom vyrazíme na obchůzku. A vezměte si nějakou svačinu, vrátíme se až k večeru.“
Cestou do lesa každý vyfasoval látkový pytel a pár tlustých kožených rukavic. Olivie si s povytaženým obočím prohlédla stopy po drápech, než si je strčila do batohu.
„Tak co, už se těšíš, až ti nějaký z těch draků samým vděkem ukousne prst?“ utrousila směrem k Alici.
„Mě mají draci narozdíl od tebe rádi,“ nenechala se kamarádka rozhodit a obě se zasmály.
„Držíme si palce, ať nic nenajdeme?“ navrhla Olivie trochu vážněji a Alice přikývla. Ani jedna z nich ještě nebyla tak úplně zvyklá vidět poraněná zvířata, a když poprvé viděly psa, kterému se noha chytila do želez, rozdýchávaly to dlouho do noci s vydatnou pomocí kyblíku zmrzliny.
„Tak fajn, mládeži, všichni sem,“ svolal je Nosek na kraji lesa.
„Prohlížejte dutiny ve stromech, do kterých by se dalo umístit oko, dívejte se nad sebe, jestli ve větvích neuvidíte sítě a když něco najdete, zavolejte někoho z nás, než něco uděláte. Nepotřebujeme, aby někomu drak samou vděčností ukousnul prst, jak se vyjádřila tady vaše kolegyně,“ rýpnul si pobaveně a Olivie jen odevzdaně rozhodila rukama. Michal vedle ní se zasmál a její vražedný pohled s ním ani nehnul.
První oko našla Alice. Bylo prázdné, vyrobené z jednoduchého drátu. Olivie si představila, jak se do něj drak chytí, když vleze do dutiny, v panice vyletí ven a smyčka se mu stáhne kolem krku. Vidina toho, co by se stalo, kdyby ho našli pytláci, v ní vyvolala strach, nevolnost a vztek zároveň. Nemusela umět číst myšlenky, aby tušila, že ostatní se cítí podobně.
„Takže tady byli,“ poznamenal zachmuřeně Nosek, „to znamená, že pravděpodobně najdeme další.“
„Dívejte se po větvích. Když uvidíte draka, dobře se podívejte, jestli není chycený. S tím okem na krku nemůžou dělat nic moc jiného než sedět na větvi a čekat,“ dodala Rachel a smyčku si smotala do kapsy.
„Necelý kilometr před námi je posezení, tam se zastavíme na oběd,“ oznámil jim ještě Nosek, než se znovu rozešli, aby vytvořili rozestupy.
Posezení bylo tvořeno kládami rozestavěnými do půlkruhu kolem studánky. Bylo to krásné místo a všichni se rádi rozvalili na sluníčku.
„Znáte se s Tomášem dlouho?“ zeptala se Olivie Michala, aby řeč nestála.
„Až z vysoké. Oba nás zajímala divoká zvířata spíš než domácí mazlíčci, a tak nějak jsme dost často měli společné přednášky. Co ty s Alicí?“
„My se známe už od základky. Chodily jsme spolu na kroužek chovatelství a tam jsme si slíbily, že půjdeme spolu na veterinu a budeme mít vlastní kliniku. A ono to nějakým záhadným způsobem skoro i vyšlo,“ odpověděla a usmála se. Samotné jí to přišlo neuvěřitelné, ale byla za to vděčná.
„Skoro? Jste tady, ne?“ podivil se Michal.
„Na kliniku to nevypadá,“ vysvětlila, „Já bych se chtěla zaměřit na lidoopy a Alice… Vsadím boty, že ta jednou skončí tady.“
„A nějaký přítel ti v tom plánu roli hraje?“ nadhodil Michal a Olivie se ušklíbla.
„Hrál. Ale spíš zápornou než kladnou. Tak dlouho se mě snažil ukecat, abych se zahrabala v místním útulku a dělala mu doma ženušku v domácnosti, až mi nakonec dal na vybranou. A já si vybrala.“
„Zní jako pitomec,“ poznamenal Michal s takovým uspokojením v hlase, že musela protočit očima. Chvíli bylo ticho, než ji překvapil tím, že jí položil ruku na rameno a beze slova ukázal za ni. Ohlédla se a vzápětí se musela kousnout do jazyka, aby nic neprozradila. Dominik ležel v trávě s pohledem upřeným do nebe a stéblem trávy mezi zuby. Rachel seděla u jeho nohou a svazovala mu tkaničky. Olivie nemohla uvěřit, že by to necítil, ale on si jen složil ruce pod hlavou a zavřel oči. Rychle se rozhlédla a zjistila, že všem najednou hraje na tvářích pobavený úsměv.
„Tak vyrazíme, ne?“ navrhla Rachel, když byla se svým dílem spokojená a troufale nabídla Dominikovi ruku, aby mu pomohla vstát. Olivie se na vteřinu odvrátila, protože nedokázala skrýt smích, ale pohlédla zpět právě včas, aby viděla, jak se Dominik s výkřikem kácí k zemi. Všichni se rozesmáli a on se s rozhořčením podíval na Rachel.
„Vážně? Nic staršího než svázané tkaničky snad neexistuje,“ snažil se tvářit naštvaně, ale cukající koutky ho prozradily.
„A přece jsi na to naletěl,“ usmála se na něj sladce Rachel a vyvolala tím další vlnu smíchu.
Veselí jim vydrželo sotva patnáct minut, než našli první síť. Nedalo se určit, kdo ji spatřil první, drak, který se v ní zmítal, přitáhnul jejich pozornost už z dálky.
Olivie sledovala Rachel s Dominikem, jak každý lezou na strom a z obou stran odvazují síť. Nosek stál pod drakem a navlékal si rukavice.
„Michale, pojď sem,“ nařídil, „ostatní alespoň dva metry od nás.“ Chvíli si předávali cípy sítě, dokud nebyla přiměřeně rozmotaná. Když se Michal chystal cípy roztáhnout od sebe, aby líp viděl, prudce ho okřikl.
„To nemůžeš. Je v tom zamotaný, mohl bys mu hrozně snadno něco vykloubit,“ vysvětloval už klidněji. Olivie viděla, jak Michal znejistěl a naprosto přesně věděla, jak se cítí. Když k němu Dominik vykročil, očekávala, že od něj síť převezme, ale on se jen postavil za Michala, prohlédl si síť a přikývl.
„Poradíš mu?“ ověřoval si Nosek, aniž by zvedl pohled od neklidného zvířete. Dominik přikývl a poplácal Michala po rameni.
„Pusť levý roh… Super, Viktore můžeš pokládat. Michale, Viktor mu podrží hlavu u země a ty mu vymotáš to horní křídlo z oka, jasný?“ instruoval ho a za pár vteřin už se zběsile zatřepotalo ve vzduchu.
„Dobrá práce,“ pochválil Michala a pokračoval: „Teď mu to křídlo přidrž u hřbetu, dej pozor, ať se složí tak jak má.“ Počkal, dokud nebude křídlo na svém místě a souhlasně přikývl.
„Tak a teď můžeš pustit druhý roh a vymotej zadní nohy. Na trup mu klidně trochu přitlač, ať se nevysmekne.“
„A dýchej u toho,“ připomněla mu Rachel a Michal se s hlubokým výdechem zasmál.
Za chvíli už byl drak volný, kromě pevného Noskova stisku.
„Tak to máš za sebou, teď si půjčím támhle kolegyni a zkontrolujeme, jestli jsou nějaké škody,“ kývl na Olivii. Michal přikývl a když se míjeli, povzbudivě se na ni usmál.
„Tak na co se podíváme první?“ vyzval ji Nosek a Olivie si klekla vedle draka.
„Zkontrolovala bych křídla, jestli nemá polámané kosti nebo potrhané blány.“
„Pusť se do toho,“ kývl souhlasně. Drak byl naštěstí zdravý, takže ho rovnou vypustili.
Pár minut po tom, co Olivie začala uvažovat, kdy se obrátí nazpět, Rachel pár metrů před ní zastavila zachmuřila se.
„Viktore,“ křikla, „neříkal jsi, že jsi sem dal novou kameru?“ Stála u napůl zetlelého pařezu s pár centimetrů širokou puklinou, do které by se kamera docela dobře vešla. Majitel stanice vzhlédl a na půl vteřiny zaváhal, než se zamračil a zavrtěl hlavou.
„Chtěl jsem, ale něco je špatně s baterkou, dělám na tom,“ houkl zpět nečekaně příkrým tónem. Všimla si, že i Rachel povytáhla obočí a když zachytila její pohled, pokrčila rameny.
„Je toho na něj moc. Ta věc s pytláky se ho dotýká, bere si to osobně. Tahle stanice a draci… jsou jeho život,“ vysvětlila potichu, ačkoli se Olivie neodvážila o vysvětlení požádat. Ošetřovatelčina otevřenost ji však povzbudila k dalším otázkám.
„Už jste na těch kamerách něco našli?“ vyzvídala.
„Jednou. Policie si sice pospíšila, ale nemohli být rychlejší než Viktor v ráži. Doslova jim ho tehdy předhodil, a to ještě jen proto, že mu Eva domluvila.“ Poslední větu pronesla s pobaveným úsměvem a Olivii napadlo, že pro pytláky je Rachel pravděpodobně úplně stejně nebezpečná jako Viktor.
„To nemá rodinu nebo tak něco?“ zkusila to, ačkoli tušila, že tahle otázka je poněkud přes čáru. Rachel zavrtěla hlavou a vyrazila dál. Rozhovor byl u konce.
S.pisálek 