Kapitola 3.

„Takže kdo mi pacienta podrží?“ zamávala Eva ve vzduchu párem kožených rukavic. Alice po nich nadšeně sáhla a neohrabaně si je navlékla. Drak, jehož se za pár dní chystali vypustit zpět do přírody, potřeboval sundat mašličky, kterými mu stáhli potrhané křídlo.

„Proč jsme nepoužili stehy?“ zkoušela je veterinářka, zatímco připravovala v misce roztok na rozpuštění lepidla.

„Protože při pohybu by se křídlo mohlo potrhat,“ odpověděla Alice s pohledem upřeným na látkový pytel, který visel na háčku na zdi. Poprvé je všechny zarazilo, že si Eva pytle s draky jen tak věší jako kabáty. Vysvětlila jim však, že kdyby je pokládala na stůl, začali by sebou házet a mohli by spadnout nebo si jinak ublížit.

„Velmi správně. Ty jsi Alice, viď?“ obrátila se k ní, „tak přines našeho pacienta a opatrně ho vyndej. Vy ostatní ustupte, kdyby se jí vysmeknul.“ Alice si zkoumavě prohlédla pytel, očividně nejistá, jak začít.

„Dýchej u toho,“ napověděl jí Michal a všichni se zasmáli. Olivie na něj úkosem pohlédla a pousmála se. Vtipkovat na vlastní účet byl druh humoru, který u lidí oceňovala.

Jakmile Alice strčila ruku do pytle, vypadalo to, jako by vevnitř bylo uvězněných pět rarachů, a ne jeden drak. Olivie si všimla, jak její kamarádka nadskočila a uvažovala, jestli už ji stihl kousnout, nebo se jen lekla. Nakonec ho ale dostala ven a postupně se jí podařilo ho zpacifikovat do té míry, že jednou rukou opatrně držela jeho hlavu a druhou tiskla křídla ke hřbetu. Rozčileně se mrskající ocas však už nepobrala, takže stála v poněkud křečovitém záklonu, aby jí nedosáhl na obličej.

„Výborně, takže můžeme začít. Pojďte zase o kousek blíž,“ pobídla je, opatrně zachytila jedno křídlo, aby ho Alice mohla pustit a roztáhla je, aby si ho mohli prohlédnout. Přitáhla si malou svítilnu a položila ji pod světlo, takže teď jasně viděli strukturu křídla včetně tenké jizvy a černých siluet mašliček.

„Tahle jizva vypadá pěkně, je jednolitá s hladkými okraji. Kdybychom viděli tmavší místa, znamená to, že ještě nejsou plně zahojená. Teď tedy můžeme zhasnout a dát se do práce.“ Dívali se, jak opatrně odstraňuje jednu mašličku po druhé.

„Kde jste ho našli?“ vyzvídal Tomáš, a i ostatní na veterinářku se zájmem pohlédli.

„Chytil se do oka. Jak se snažil uletět, motal se mezi větvemi a roztrhl si křídlo. Jediné štěstí, že se nakonec neuškrtil,“ vysvětlila pochmurně, zatímco sloupávala poslední trojúhelníček.

„Výborně, tak ho vraťte do pytle a odneste do voliéry,“ kývla na Alici a narovnala se.

„Vážně si sem musím pořídit nějakou stoličku, moje záda už nejsou nejmladší,“ zamručela a zakroužila rameny. V tom Alice vykřikla a když se po ní všichni otočili, držela pytel s drakem v natažené ruce a šokovaně se dívala na své předloktí. Těsně nad lemem rukavice měla krvavý šrám a k lokti spustil rudý pramínek. Eva k ní přiskočila a vzala jí pytel s drakem z ruky, než ji popadla za loket a odvedla k umyvadlu.

„To nic, to se stává, zvlášť, když v tom nemáte praxi,“ uklidňovala ji a vytáhla ze šuplíku obvaz. Olivie si všimla, jak se kamarádce třesou kolena a rychle přitáhla židli, aby se mohla posadit.

„Kdybych ti to neříkala,“ nadhodila a stiskla kamarádce rameno.

„Jdi k šípku, jo?“ zašklebila se na ni Alice a sykla, když jí Eva nalila na ránu desinfekci, ale Olivie si všimla, že se jí do tváře vrací barva. Leknutí odeznělo a Alice se vracela do normálu.

Rozhlédla se a spokojeně vydechla. Šla se provětrat a zjistila, že z druhé strany budovy stanice bylo vidět do kraje. Odpolední slunce pozlatilo průzračný vzduch a přesně to potřebovala. Atmosféru, ve které by se jí dobře kreslilo. Hodila na zem bundu, posadila se na ni a opřela se o zeď. Na kolenou si otevřela blok a rozhlédla se, co by nakreslila, ale před očima jí stále vyskakoval jiný, mnohem zajímavější obraz.

Už ve školce ji od kreslení museli vyhánět. Doma počmárala zdi v celém svém pokoji a ačkoli před několika lety pokoj konečně vymalovali, některé obrázky si ubránila. Nad stolem tak stále měla svou dětskou kresbu kočky s koťaty, jak se honí za klubíčkem.

Natolik se do činnosti zabrala, že přeslechla blížící se kroky.

„Schováváš se před světem?“ oslovil ji Michal a omluvně se usmál, když viděl, jak nadskočila.

„Hledal jsi mě?“ povytáhla obočí a očima rychle zkontrolovala dokončenou kresbu. Nejdřív neodpověděl, místo toho se posadil vedle ní a zahleděl se do kraje. Olivie ho napodobila a s údivem si všimla, že slunce se už blíží k obzoru. To tu byla tak dlouho?

„Zahlédl jsem Alici v jídelně s Dominikem, tak mě napadlo, kde jsi,“ řekl nakonec.

„Pozval ji na panáka, že prý když už má založeno na jizvu, tak je jedna z nich,“ vysvětlila a s úsměvem, přičemž u poslední části naznačila uvozovky.

„Sakra, to jsem nevěděl, že potřebuju jizvu, abych tu mohl dělat,“ podrbal se na temeni, na oko zaražený.

„Žádnou nemáš?“ povytáhla zvědavě obočí. Nechtělo se jí věřit, že by ho ještě nic nekouslo nebo nepoškrábalo.

„Nic s dobrou historkou,“ odvětil a poklepal na její blok. „Cos nakreslila?“ Mlčky k němu stránku natočila a Michal uznale hvízdl.

„Kreslit teda umíš. Dokonce i ty okřídlený ještěrky, co tě vlastně moc nezajímají,“ šťouchl do ní ramenem, aby věděla, že si dělá legraci.

„Dík,“ odpověděla prostě, a jak se ticho natahovalo, dívala se do večerní krajiny a uvažovala, co říct dál. Michal pohlédl na hodinky a začal vstávat.

„Zase tě opustím, jsem na řadě s krmením prcků. Nepřidáš se?“ navrhl, ale Olivie zavrtěla hlavou.

„Za chvilku musím jít vařit, já a Alice potřebujeme taky nakrmit,“ usmála se na něj.

„Tak dobrou chuť,“ přikývl a vyrazil zpět na hlavní dvůr.

Olivie se za ním chvíli dívala a potom otočila stránku zpět na kresbu, na které předtím pracovala. Nebyl to však drak, kterého Michalovi ukázala. Byl to on, z profilu, s úsměvem na tváři. S úsměvem, který měla dokonale vyrytý v paměti, ačkoli se neznali ani týden. 

Vyrušil ji hluk ozývající se zpoza budovy. Vzhlédla, ačkoli zdroj hluku ze své pozice nemohla zahlédnout a nechápavě stáhla obočí. Naprosto ji nenapadalo, co by se zrovna teď mohlo dít.

Poznala Noskův hlas a jeho tón jí napověděl, že rozhodně nemá dobrou náladu, ale slova nerozeznala. Náhle se ozval vyděšený výkřik. Vyskočila a chvíli těkala pohledem ze strany na stranu. Na obě strany se to zdálo být stejně daleko a ona nevěděla, který směr si vybrat. Potom proklela svou nerozhodnost a rozběhla se doprava. Vážně, takhle ztrácet čas, to chce talent, protočila sama nad sebou očima.

Sotva zahnula za roh, spatřila Michala. Očividně ještě nedošel dovnitř.

„Co se to děje?“ zeptala se a přidušeně vyjekla, když jí připlácnul dlaň na pusu. Přiložil si ukazováček ke rtům a potom ukázal směrem k otevřené bráně.

„Noskovi asi hrabe,“ zašeptal rozrušeně a Olivie se na něj pochybovačně podívala.

„Tak se podívej sama, ale dej si bacha,“ pokynul jí k tlustému polenu, které leželo před dřevěným plotem. Olivie si na něj nejistě stoupla a vykoukla přes plot. Zavrávorala, a tak tak se stihla chytit horního prkna, když jí došlo, co vidí. Na dvoře stál Viktor a před ním ležel na zemi nějaký muž, kterého Olivie nepoznávala. Za to však dobře poznala dvě věci, kterými mu mával před obličejem. Jednou z nich bylo pytlácké oko velmi podobné tomu, které našli v lese.

V druhé ruce měl pistoli.